Velka Planina

Rafting Velka Planina

Dlouhou dobu jsem měl v plánu, že zkusím rafting na Soči. Slyšel jsem, že to je super zážitek. Pravděpodobně to byl poslední víkend, kdy to šlo provést, to že se blíží zima už je znát každým dnem. Citelně se ochlazuje, v noci je kolem 10˘ když svítí slunce je stále ještě příjemně kolem 20˘, ale vzduch je chladný a když slunce zapadne jeto znát. Dny se taky krátí a už si pomalu musím začínat zvykat, že se začíná stmívat už kolem šesté hodiny :(
Počasí je tu každý den jiné a i v průběhu dne se dost mění. Nějak pořád čekám na to stabilní říjnové počasí o kterém jsem slyšel. Minulý týden bylo totiž jeden den pěkně, další totálně zamračeno, potom vylezlo slunce, následně pršelo..... Vesměs je tu ale zamračeno a slunce se bije s mraky, jako dnes. Je zvláštní, že teplota se tu teď mění celkem i během dne a je možné cítit jak vanou různé vzdušné proudy. Někdy jdete např. po parku městě a najednou cítíte proud o několik stupňů teplejší.

Ranní nuda při čekání na srazu

Předpověď na sobotu oproti celému zamračenému týdnu byla celkem optimistická a předpovídala slunce s občasnou zatažeností. Bohužel z prvotního nadšení, které jsem slyšel na začátku erasmu toho moc nezbylo a lidi na raft jsem nenašel. Česká skupina plánovala výlet na Velkou planinu, kde jsem ještě nebyl. Proto jsem zkusil využít příležitosti a přidat se k nim. Opět nastaly organizační zmatky a reorganizace na poslední chvíli. Nakonec se mi podařilo naplnit auto a posádka se měla skládat ze mě Michala (Slovensko), Katarziny a Kingy (polky z vedlejší koleje co jsem potkal nedávno), a Radky (česko). Bohužel ráno jsem se dozvěděl, že Kinga s námi nepojede, protože je nemocná. Takže opět trocha reorganizace a telefon Pavle (původně měla jet se mnou, ale kvůli zmatkům v organizaci to vypadalo, že pojede v jiném autě a já už auto naplnil), která se ráno stihla během 20 minut nachystat a vyrazit s námi (smekám). Oproti původnímu plánu, kvůli čekání než se sejdeme, jsme vyrazili asi až v deset místo v devět. Celkově i s námi jely čtyři auta. Plán byl se počkat v Kamniku a pokračovat do vesničky Krivčevo odkud jsme měli vyrazit nahoru. Jelikož jsme jeli ještě pro Radku a cestou jsme trochu pobloudili, ostatní nám ujeli. Když jsme nakonec dorazili do Krivčeva zrovna odcházeli od aut. Nepochopili jsme kudy máme jít a došli až na konec vesnice (měli jsme odbočit hned na začátku), ale naštěstí Hanka pro nás přišla a nahoru jsme šli s ní. Bohužel tím nám skupina opět utekla a tak jsme šli nahoru bez mapy, což naštěstí nebyl problém, protože odtud vedla pouze jedna cesta.

Velká planina se nachází v pohoří Kamnických alp. Je to oblast v cca 1600 m.n.m. kde je jsou koncentrovaná malá dřevěná pastevecká stavení. Nahoru se dá dostat autem, lanovkou nebo pěšky jednou z mnoha tras. My jsme zvolili cestu z města Krivčevo, která měla trvat 3 hodiny. Hurá je čtvrt na dvanáct a konečně šlapeme do kopce. Kopec je sice celkem prudký, ale cesta s dobrou společností ubíhá celkem rychle. Celou cestu máme pěkné počasí a čisté, naprosto vymetené nebe bez mráčku. Vzduch je sice celkem chladný a jdeme lesem, ale slunce svítí a když se chvílemi prosvítí přes stromy až na nás, tak pěkně hřeje. Po hodince jsme se dostali k prvnímu stavení a od protijdoucích jsme se dozvěděli, že jsme zhruba v polovině cesty.

Nasadili jste opět tempo vstříc vrcholu. Cesta nám zabrala asi hodinu. Bohužel jakmile jsme dorazili na Gojšskou planinu začal foukat šílený vichr a přes vrcholky se začaly valit mraky a mlha. Poznámka "děcka rychle tahejte foťáky, protože tohle si dlouho neužijeme" byla naprosto přesná. Prošli jsme se kousek kolem koukli se na panoramata a pokračovali na Malou planinu. Každým krokem mizelo slunce víc a víc.

Gojšská planina

Od úplného fiaska nás zachránila alespoň Malá planina, kde sice byly taky mraky, ale bylo vidět alespoň něco. Na chvilku jsme se zastavili u jedné chaty abychom kontaktovali zbytek skupiny a po domluvě pokračovali dále směr Velká planina. 

Mala planina

Z malé planiny je to kousek, bohužel mlha s každým krokem houstla. Zbytek skupiny jsme potkali asi 100 metrů od Velké planiny. Ovšem dozvěděli jsme se, že guláš, na který jsme se všichni těšili už nestihli ani oni a že hospoda už pomalu zavírá. Proto jsme se vrátili a naše auto se po cestě zastavil na fazolovou polévku s klobásou. Zbytek pokračoval dolů a směr Lublaň, takže jsme zbyli zase sami.

Světýlko naděje (bezůspěšně)

Venku byl studený vichr a v hospůdce pěkně teploučko u kamen, takže se nám ani nechtělo odcházet a k odchodu se nám podařilo odhodlat až kolem páté hodiny. U Malé planiny jsme se rozhodli zkusit jinou cestu a místo do Krivčeva jít do obce Žaga, která je hned vedle.

Mlha na Malé planině

Šli jsme po pěkné štěrkové cestě až k chatě, nebo spíše rekreačnímu areálu, kde se zrovna děla nějaká akce. Odtud podle satelitních snímků měla vést lesní pěšinka do Žagy. Bohužel tak jsme se dozvěděli, že cesta se nepoužívá a že nám není doporučeno po ni jít. Měli jsme se vrátit, po dvou kilometrech dojít k chatě a tam se dát doprava. No vrátit jsme se chtěli, ale žádná taková chata tam nebyla. Po cestě jsme potkali slovince směřující na rekreační chatu, kteří nám řekli "ojoooj to je tak 15 Km". Po této informaci jsme chtěli zkusit najít přeci jenom tu přímou cestu, což se nám nepovedlo a jelikož bylo 7 hodin a už začínalo být šero, raději jsme se rozhodli zkusit dojít zpátky na rekreační chatu a požádat někoho aby nás odvezl. Nemuseli jsem jít dlouho a na půli cesty jsme potkali jednoho ze slovinců, který se sám pro nás vrátil, že nás odveze.

Mysleli jsme si, že Janez, jak se náš zachránce jmenoval, nás odveze dolů do Žagy. Po cestě jsme plánovali, kolik mu dáme za odvoz. To co ale následovalo nás pořádně zaskočilo. Janez nás vzal k hospodě na rozcestí , kde nám koupil čaj kakao a jednu sklenku borovičky (velmi dobrá Slovinská pálenka). Byli jsme pořádně zaskočeni a snažili se právě naopak pozvat Janeze. Janez ale byl neodbytný a tak jsme si s ním připili a náš zachránce odjel zpátky za zábavou na chatu.Dopili jsme, hospodský nám ukázal cestu a za svitu jedné baterky jsme absolvovali cestu dolů.

Nadšeni ze dne plného překvapení a zážitků usedáme do auta a vyrážíme zpět směr Lublaň. Po cestě padne od Miša návrh, že bychom mohli ještě chvíli posedět u něj. Neváhali jsme a u první benzínky jsme zastavili koupit nějaké víno a pivo. Stihli jsme to tak tak před devátou. Ve Slovinsku mají totiž zákon, že po deváté hodině večerní Vám v obchodech neprodají alkohol. Což znamená, že musíte akce plánovat. My jsme to ale stihli a proto naše spontánní akce, bez dobrého pití nebyla. V Lublani jsme se na chvilku rozdělili a dali si sraz u Mišy. Radka jela pro kolo, protože ráno chtěla jít na blešák a já jsem odvézt Kašu, která byla moc unavená a chtěla jít spát. Vzal jsem z koleje tedy ještě kuskus a zásoby zavařeného masa a valil zpátky k Mišovi.

Zakončení celého dne bylo stejně super jako den samotný. Uvařili jsme kuskus, ohřáli maso a otevřeli láhev dobrého Slovinského vína. Kouknuli jsme fotky, chvíli kecali a kolem třetí ráno jsme ulehli ke spánku.
Mišo je skvělý hostitel a ráno zaběhnul pro pečivo, takže jsme připravili snídani, pokecali a kolem oběda se rozešli na svoje koleje.

Tento výlet rozhodně stál za to i přesto, že jsme neviděli Velkou planinu.